Tady něco nehraje

Ani (budoucí) personalisté to nemají na pohovorech někdy jednoduché. Vše se odehrálo na jaře 2011, když jsem byla v prvním ročníku vysoké školy. Studovala jsem personalistiku a zároveň jsem zkoušela najít si nějakou dlouhodobější praxi. Zveřejnila jsem svůj životopis na jobs.cz a občas odpověděla na nějaký zajímavý inzerát.

Jednou mi mezi přednáškami zvoní telefon, představí se mladá (alespoň podle hlasu) žena, že našla můj profil na jobsech a jestli pořád hledám práci.

Wow! To mám tak dobré CVčko, že mi personalisté volají sami? To je nádhera. Odpovím, „ano, hledám brigádu při škole, ideálně v oboru personalistiky.“ Slečna, že skvělé a kdy můžu na pohovor.
„Ehm… A můžu se nejdřív zeptat, o jakou jde pracovní nabídku a u jaké společnosti?“ Společnost byla pro mě neznámá a práce, že to mi prý lépe vysvětlí na pohovoru. No ok, je to sice divné, ale proč ne.

Pohovor byl naplánován asi za 14 dní. Dlouhá doba na přípravu. Vylepšila jsem si životopis, natrénovala běžné otázky a málem na celou věc zapomněla.

To je ale divné

Večer před pohovorem jsem se chtěla podívat, co vlastně dělají a jaký mají web. 404 stránka nenalezla. Žádný podnik s tímto jménem Google nezná (a když vás nezná ani Google…), v obchodním rejstříku je napsáno, že je podnik v likvidaci, a že firmu koupila jiná společnost. Chtěla jsem zavolat personalistce a přeptat se, zda mám správné údaje, ale telefon jsem si nezapsala, ani neuložila.

Nevadí, řekla jsem si, půjdu, a když nic jiného, bude to zkušenost z pohovoru. Praxe, pro personalisty tolik cenná. Jak cenná, to jsem opravdu ještě netušila!

Pohovor se měl konat v 21. poschodí jedné budovy na pražském Pankráci. Vyjedu výtahem, dojdu na recepci, pozdravím a ohlásím, že jdu na pohovor. Dorazila jsem 15 minut před smluvenou hodinou.

„Pohovor, jako vážně? On se dnes dělá nějaký pohovor? Ehm, no tak vydržte, posaďte se, já se něco pokusím zjistit.“ Fajn, už se potutelně usmívám, protože si uvědomuji, že tohle evidentně bude hodně zajímavý zážitek. Po pár minutách mi slečna na recepci oznámí, že někdo přijde, ať dál čekám.

Uplyne dalších 20 minut. Na recepci spolu se mnou čekají další 4 kandidáti (o skupinovém rozhovoru nebyla žádná řeč, ale proč ne). Všichni jsou to muži, přes 30, v saku, upravení… co to je asi za práci, když to chtějí nabídnout takovým lidem a mně? Ředitel ČEZu to asi nebude. Zvědavost mě drží na místě. Cca půl hodiny po mém příchodu projde recepcí jakýsi dobře oblečený pán, všem nám oznámí, že pohovory začnou za minutku a pozve prvního kandidáta (já to nejsem, ačkoliv mám již 15 minut po domluveném začátku schůzky).

Uběhne další hodina a 5 minut, téměř hodina a půl po domluvené schůzce. Tou dobou už ze mně všechna nervozita spadla a já už se opravdu jen bavila. Byla jsem zvědavá, kdy, a jestli vůbec na mě přijde řada. Jediné, co mi dělalo starost bylo, že jsem měla ještě přednášky a chtěla jsem si dojít na oběd.

Tři kandidáti odešli stejnou cestou, kterou jsme přišli, k výtahům, jeden odešel kamsi za recepci, prý podepsat smlouvu. Vážně, podepsat smlouvu na místě? To mi budou prodávat předražené nádobí?

Konečně je řada na mně

Ze zasedačky vyšel poslední kandidát. Pan manažer, mě uvítal slovy „to nejlepší nakonec“. Sedl si do malinké, zadýchané a přetopené zasedačky, přímo před prosklenou stěnu k malému konferenčnímu stolečku. Musela jsem si zvolit, zda si sednu vedle něj (nepohodlně blízko) nebo naproti, kde svítilo slunce. Zvolila jsem židli naproti, takže jsem celou dobu téměř nic neviděla a mžourala do papíru přede mnou.

Bylo mi vysvětleno (asi desetiminutový monolog), že na pozici o kterou se ucházím, bych pomáhala klientům společnosti řídit jejich investice. Školení zabere asi tři týdny, pak bych většina času s klienty telefonovala a mohla si vydělat až 30 tisíc Kč měsíčně. „Vy byste přece chtěla takové peníze že?“ „Jistě“ odpovím s úsměvem (ale ne za takovou práci, dodám v duchu). Asi po pěti minutách dostávám prostor na otázky. Dotaz na mne, motivaci, nebo mojí praxi, žádný.

Teprve teď to začíná být skutečně zajímavé

„Ta pozice je hodně podobná finančnímu poradci že?“ Asi jsem pána smrtelně urazila, investiční poradce totiž nemá s finančním poradcem vůbec nic společného! „My žádná pojištění nikomu nenutíme.“ Příliš mne nepřesvědčil. Další několikaminutový monolog.

„Proč jsem byla pozvána na pohovor do společnosti Kočička, s.r.o., ale sedím ve společnosti Pejsek, s.r.o.? Našla jsem, že společnost Kočička je v likvidaci, s kým tedy budu podepisovat případnou dohodu?“
Další ošklivé zamračení a poposednutí na židli. „Společnost Kočička je opravdu v likvidaci, ale to je jen dočasné (cože, dočasné?). Koupila ji společnost Labrador, s.r.o. a ta je zase majetkem společnosti Pejsek, s.r.o.. Vše je v pořádku. Smlouva bude podepsána s Kočička s.r.o., tomu nic nebrání.“ (Nic nebrání? A co třeba ta likvidace?)

„Po dobu toho školení budu dostávat zaplaceno?“
Nevěřící výraz. „Ne slečno, to nebudete. My do vás musíme hodně investovat, abychom vás to všechno tak rychle naučili. To školení stojí, asi dvacet tisíc, víte?“

„Tolik? A to se vám vyplatí? Co když se mi potom nebude dařit?“ Škubnutí. „No, to my vám pak postupně odečteme z odměn, samozřejmě až po zapracování. Jinak byste si ho musela zaplatit zpětně.“ Áha… už víc slyšet nepotřebuju (nebo prasknu smíchy). Ještěže se celou dobu křením kvůli tomu sluníčku, jinak by poznal, jak se tou situací bavím.

„Jsou to všechny otázky?“
„Ano. Děkuji, myslím, že další mne teď nenapadají.“
„Výborně. Tak půjdeme podepsat smlouvu.“

Ehm, COŽE? Tak teď už se opravdu nekřením kvůli sluníčku. Mám co dělat abych se nerozesmála.

„Velice se omlouvám, ale tak jak jste mi pozici představil, mne nezaujala. Ráda bych pracovala v jiném oboru.“

Hrobové ticho.

„Děkuji Vám za nabídku a nezlobte se.“ Vstávám a podávám mu ruku. Manažer vstane, otevře dveře a čeká... Ruku nepřijme. Neřekne ani na shledanou, jen zlověstně mlčí. Možná mám jedinou šanci utéct. Vyjdu ze dveří, rozloučím se na recepci a vycházím z této prazvláštní společnosti k výtahům, ani se raději neohlížím. Sjedu výtahem do loby, vyndám mobil z kabelky a vytočím číslo: „Haló, ahoj mami, tak už to mám za sebou. Tohle až uslyšíš, tak mi prostě nebudeš věřit..“ a konečně vybuchuji smíchy.

Leave this empty:

Vložit komentář

* Toto pole musíte vyplnit
* Toto pole musíte vyplnit

Komentáře

  • Zatím žádný komentář