Neuvěřitelný příběh brněnského kurýra

Psal se rok 2011, když jsem zahlédl luxusní inzerát. Kurýr obchodních zásilek. Mělo jít o cestování po Brně a okolí ve služebním automobilu. V té době jsem ještě neměl žádné ambice, ale řídit auto mě hrozně bavilo. Navíc to nebyl žádnej trapnej rozvoz pizzy. Paráda.

Již brzy jsem byl pozván na pohovor. Dostavil jsem se na místo určení a po přivítání mi byl podán dotazník. Už si nepamatuji co v něm bylo, jen vím, že nás tam bylo hrozně moc. Dotazník jsem vyplnil a mohl jsem jet domů. Prý se mi ozvou. Bylo to divné, ale co už, řekl jsem si.

Zanedlouho jsem byl pozván na 2.kolo a bylo mi připomenuto, abych se pěkně oblékl. Nějaké černé kalhoty, polobotky, košili. Byl jsem nadšen, dodávalo to punc vele-váženosti. Hned jsem vyrazil do obchodu a koupil si krásné černé kalhoty za 999Kč. Bylo to pro mě docela hodně peněz.

Na pobočce, která byla mimochodem velmi stroze zařízena, nás bylo cca 10. Byli jsme rozděleni do pěti dvojic a každá dvojice měla svého “manažera”. Každý manažer si dvojci odvedl někam jinam. My jsme šli do kavárny pod sídlem společnosti. Shodou okolností jsem byl ve dvojici se svým sousedem. Neuvěřitelná náhoda, že odepsal na stejný inzerát. Je cca o 8 let starší, než já.

“Pohovor” začal. Už si nepamatuji na co se nás manažerka ptala, ale to není důležité. Důležité bylo, že na konci řekla, že já jsem tento mini souboj vyhrál a postupuji dál, zatímco můj soused může jet domů. Byl jsem na sebe pyšný. Aby ne, porazil jsem svého soka. Teď, když se na to dívám zpětně, si myslím, že si mě vybrala proto, protože jsem byl mladší a blbější.

Máme vítěze, můžeme vyrazit

Pět manažerů se sešlo opět na pobočce i se svými pěti “vítězy”. Naložili nás do aut a odjeli jsme do nějaké vesnice kousek za Brno. Vystoupili jsme a pak nám řekli o co jde. Šlo podomní prodej :-O Normálně jsme měli chodit po domech, zvonit na lidi a ideálně je přesvědčit, aby změnili svoji pojišťovnu. Byl jsem v šoku, ale neměl jsem koule na to, abych protestoval, a tak jsem radši mlčel.

Byli jsme rozděleni do tří skupin a šlo se. Jedna skupina z jedné strany vesnice, druhá z druhé a třetí ze severu. Dopoledne tuto zábavu zaobstarávali “manažeři” a my koukali a učili se. Samozřejmě se jim nikoho přesvědčit nepodařilo. Všichni je posílali do řitě. Uběhly asi dvě hodiny a my měli pauzu na oběd. Po obědě už prý budeme moci pracovat samostatně.

Sesbíral jsem všechnu odvahu a řekl si, že je pravej čas se na to vysr*t. Vzal jsem si svoji manažerku bokem a řekl jsem ji, že tato práce není pro mě, a že končím. Do dnešního dne si pamatuji, jak na mě vyjela a křičí: “A ty si myslíš, že mě to kur*a baví? Jasně, že nebaví! Ale co mám dělat, když potřebuju prachy? Co mám asi tak dělat?”

Rozloučili jsme se a já šel hledat nějakou autobusovou zastávku směr Brno. Byla tato zkušenost k něčemu dobrá? Ano byla. Do dnešní dne mám ty krásné černé kalhoty :)

Leave this empty:

Vložit komentář

* Toto pole musíte vyplnit
* Toto pole musíte vyplnit

Komentáře

  • Petra

    10. 05. 2017
    Tak alespoň k nečemu to bylo - krásné černé kalhoty se využijí :-)
  • Roman

    07. 05. 2017
    Podomní prodej mám již za sebou také. Zkušenost k nezaplacení. Člověk by si měl takovou profesi vyzkoušet. Ale jsem rád, že se tím živit nemusím.
  • Pedja

    07. 05. 2017
    Pani manazerka ma na vyber jako my vsichni. Nemusi delat to, co ji nebavi.
  • Tamka

    04. 05. 2017
    :D tenhle druh "práce" snad nikdy nevymizí.. hrůza