Pohovor v nemocnici vypadal jako maturita

Hlásil jsem se na pozici HR specialisty do jedné z největších brněnských nemocnic. Sám tu nemocnici a dané oddělení velmi dobře znám, protože jsem tam evidován. Viděl jsem v tom vyšší smysl. Nejenže bych mohl dělat zajímavou práci, ale mohl bych se podílet na náboru opravdových specialistů, kteří zachraňují životy.

Avšak už od prvního kontaktu jsem z toho neměl dobrý pocit. Formální věty typu: “Vážený pane Černáku” od HR specialistky, která je stejně stará jak já, totiž nevěstily nic dobrého.

Pohovor začíná

Usadili mě k obrovskému stolu (tak pro 30 lidí). Předemnou seděla již zmíněná mladá recruiterka a hlavní vedoucí celého oddělení. Té bylo asi 50 a já už při pohledu na ni věděl, že to bude špatné.

Celý pohovor vedla vedoucí. V krátkosti představila sebe i její “firmu” a pak začala ta pravá zkouška. Co vím o jejich nemocnici, o oddělení, čím se zabývají a co je moje motivace pracovat pro ně.

Pokračovalo to výslechem zaměřeným už na střední školu. Proč jsem si vybral danou školu, co jsem dělal za obor, jaké to bylo. Neustále mi skákala do řeči a furt se na něco doptávala. Co jsem dělal po škole, jestli jsem pracoval v oboru, proč jsem v oboru nepracoval a co mě tehdy bavilo.

Je velmi těžké odpovídat na něco, co se stalo před 7 - 12 lety. Navíc, když mi bylo 15 let, nepřemýšlel jsem proč jdu zrovna na danou střední školu. Chtěl jsem jít za holkama, tak jsem šel. Nepřemýšlel jsem o budoucnosti.

Zkoušení však pokračovalo

Vedoucí otázky střílela jak z kulometu. Jak jsem se dostal k IT, co mám za certifikáty, proč jsem se tak rozhodl. Jela jak motorová pila a vše si zapisovala na papír. Pomalu jsem nestihl ani domluvit a už se ptala na další otázku. Výslech tedy pokračoval, ale paradoxně přestal ve chvíli, kdy jsme se měli bavit o nejaktuálnějších zkušenostech.

Věděla, že jsem bývalý Iťák a tak se mě začala ptát na jejich web. Co na něj říkám a co bych zlepšil. Začal jsem ji popisovat, že je opravdu špatný a navíc jim polovina věcí nefunguje. Také chtěla vědět, zda bych byl ochotný jim s tím pomoci, tak říkám, že určitě ano, ale že to není důvod proč jsem tady. Vývoji jsem se již na plno věnovat nechtěl.

Konečně jsme se dostali k HR

Začala se mě ptát na důvody, proč jsem vlastně přišel. V té době jsem ještě neměl přímé zkušenosti s HR ale z našeho rozhovoru jsem již cítil, že u nich to bude tragédie.

Zjistil jsem, že jejich jediná inzerce funguje na jobs.cz a paní se mě začala vyptávat jak a co zlepšit. Řeč sklouzla na Linkedin, se kterým ale nemají téměř žádné zkušenosti. Asi 4x mi zopakovala, že systém chce jejich kreditku, a že by si tam museli založit firemní profil atd. Bylo téměř nemožné ji vysvětlit jak funguje Linkedin.

Dále jsem ji říkal, že je potřeba aktivně vyhledávat lidi. Bavit se s nimi, být viděn a chodit na konference. Na to mi odpověděla, že to nejde jen tak přijít na konferenci. Prý je potřeba to zorganizovat, postavit si stáneček, že to musí být jako na veletrhu. Pojem networking ji zřejmě nic neříkal.

Pak se mě zeptala: Kdybyste k nám nastoupil, jak by vypadal Váš pracovní den? Říkam: To je otázka spíše na Vás. Jak vypadá běžný den Vašich zaměstnanců? A ona: Tak dejme tomu, že máte najít mzdovou účetní. Vy přijdete ráno do práce. Co byste dělal?

Po další diskuzi jsem zjistil, že jediné, co dělají je, že zadají inzerci na jobs.cz a čekají. Také mi říkala, že jsou dost specifická instituce a najít k nim odborníka je strašně těžké. Dobrých lidi je v ČR poskrovnu a musí hledat v zahraničí. Otázka však zní: jak je hledají, když je vlastně nehledají?

Prostor pro otázky

Na konci jsem dostal prostor pro otázky, ale tak rychle to ze sebe vyhrkla, že jsem všechny zapomněl :D Prostě jako u maturity. Nicméně jsem se dozvěděl, že nemají databázi uchazečů, prý jim to zakazuje zákon. Všechny informace si tedy ukládají jen na disk.

Ještě jsem se zeptal jak optimalizují HR procesy, aby byli efektivní. Nejdříve mi neodpověděla, a když jsem se zeptal znovu, řekla, že už jsou na stropu a nelze optimalizovat do nekonečna. Prý jsou ale otevřeni novým návrhům, protože se chtěji zlepšovat.

Na konci se mě zeptala, zda vím kolik je 26 000 hrubého v čistém. Říkám ji. cca 20 000 a ona: 20 800. Což není pravda, ale tehdy jsem to stejně nevěděl.

Po celou dobu pohovoru mlaďounká recruiterka ani nepípla. Bylo mi ji líto, ale stejně jako já, se nejspíš té přísné paní bála.

Škoda no. Pracovat pro nemocnici, v tom vidím hlubší smysl. Ale pracovat s onou paní musí být nesmírně těžké. Navíc jejich procesy jsou tak zastaralé a nepružné. Nejsem si jistý, zda by tam šlo něco změnit. Má někdo zkušenosti z jiných nemocnic? Jaké to tam je?

Leave this empty:

Vložit komentář

* Toto pole musíte vyplnit
* Toto pole musíte vyplnit

Komentáře

  • Jana

    18. 08. 2017
    Marku, mám hrůzostrašné zkušenosti z pohovoru a jednoho měsíce s podobnou paní a to přímo prorektorkou jedné nejmenované soukromé vysoké školy v Praze.Na pohovoru byly podobné indicie, jako popisujete, ale ta práce jako taková se mi moc líbila a chtěla jsem změnu.Po měsíci kontaktu s nesmírně negativistickou, arogantní, náladovou a praktiky STB používající šéfovou jsem ráda, že mám tu zkušenost za sebou. Pokud někdy člověk pracuje v businessu, není možné pak s něčím takovým, respektive někým takovým fungovat. Nakonec jsem se dověděla, že jsem na té pozici již několikátá. Problém tedy není v kandidátech, ale v nadřízené.Skoda, že její nadřízení jsou tak slabí a nic s tím neudělají.Práce je teď dost, tak hledejte dál, toto stejně nemělo perspektivu. Držím palce. Jana